Hráč. Co je to vlastně za tvora, ten hráč? Je to někdo, kdo sdílí, oživuje a ovlivňuje Vypravěčovu představu herního světa. Hráče si Vypravěč může vybírat, pěstovat či vychovávat – může je rovněž proklínat do horoucích pekel – ale bez dobrého hráče se příběh ani dobrodružství nikam nehne, i kdyby byl Pán hry bůh.
A co znamená „dobrý“ hráč? Pro každého Pána hry je to ten, který se s ním v zásadních věcech shodne – především v tom, co oba od hry chtějí.
Co se týče systému, většina hráčů u nás začínala na Dračím doupěti. Mnozí se po čase rozprchli ke složitějším (GURPS) nebo naopak jednodušším (Wu-shu) systémům. Někteří zůstali věrni, další se později pokorně, s despektem či nedočkavostí vrátili, zvědavi, co je kolem „Dračáku“ nového.
Co se týče náplně hry, většina z nás začínala na akčním pobíhání, sbírání pokladů a tlučení nestvůr, případně na líbivých příběhových klišé. Časem nám ale temné jeskyně nebo romantické paláce začaly být těsné. Očekávání hráčů se různí podle věku, pohlaví (proto ty poznámky o klišé a palácích – začínající dívčí skupinky si málokdy hrají na genocidu orků), zájmů, zkušeností a rovněž podle momentální nálady.
Ne vždycky je bezduché mlácení potvor špatné – někdy si chtějí oddechnout i hráči zaměření na psychologickou propracovanost postav a minimalistický herní svět (žádné firebally, žádná magická zemětřesení, žádní démoni třetího kruhu, žádné obří kosmické lodě). Najednou může Vypravěč zjistit, že část jeho osvědčené hráčské skupiny se dožaduje heroického pobíjení deseti tisíc nindžů (a samé firebally, samá magická zemětřesení atd.).
Co hra vlastně pro hráče znamená? Pro některé je právě oddechem, relaxací. O ničem jiném nechtějí ani slyšet. Jsou hráči, které hra přiměje rozšířit si obzory a něco se dozvědět (např. nastudovat si něco o japonském divadle a poezii, dohledat informace o Santeríe, nebo o počítačích), aby měli alespoň základní představu o tom, čím se zabývá jejich postava. Jiní při hře cvičí logické a detektivní myšlení, a proto vyhledávají složité vyšetřovací herní zápletky. Další se chtějí bát, protože RPG je lepší než hororový film nebo počítačová hra. Někteří si trénují řečnické umění a schopnost vyjadřovat se, případně se noří do duševních hlubin postavy, aby si sáhli na jejich dno – a vnitřně prožili něco, co se rovná psychickým adrenalinovým sportům. A někteří se jenom chtějí sejít s kamarády, hraní je vedlejší, hra je pro ně především společenskou událostí.
Jde hlavně o to, aby se ve svých očekávání hráči nestřetávali s Pánem hry, případně sami mezi sebou.
Většinou už podle popisu postavy může Vypravěč odhadnout, co si hráč přeje ve hře najít. Dlouhý výčet zbraní nebo rozsáhlý popis tragické minulosti (nebo taky obojí) ledacos napoví. Stejně tak samotný druh, svět a prostředí hry budou určité – nebo určitým způsobem naladěné – hráče lákat a jiné odradí.
Schopný Vypravěč dokáže splnit mnoho různých požadavků a přání, někdy i takové, které se na první pohled zdají protichůdné. Jen o nich musí vědět – a jemu samotnému nesmějí vadit. A proto: hráče si vybírejte opatrně.
Lucie Lukačovičová