O souvislostech mezi RPG a literaturou

Skalní příznivci Dechu draka si jistě vzpomenou na Cyrila Broma, který na pomezí let 1998 a 1999 publikoval sérii článků o psaní a poté se beze stopy ztratil v propadlišti dějin. Možná si vzpomenou i na jeho radu, že psát podle Dračího doupěte není dobrý nápad a všichni, kdo to zkusí, se budou smažit v pekle plném ohnivých efektů a dívek v latexových oblečcích.

Neuškodí zmínit se, že Cyril Brom měl pravdu a psát podle DrD se nemá, stejně jako se nemá odmlouvat starším lidem a strkat křečka do mikrovlnky. RPG všeobecně trpí mimo jiné i množstvím postav, které by naprostá většina literárních útvarů nesnesla. Jak už čtenářům Pevnosti o hlavu otloukal Ondřej Neff, Occamova břitva je neúprosná a její ostří se mezi šesti hlavními hrdiny nepropasíruje, rozhodně ne bez toho, aby se třem z nich nepodívalo na obsah břišní dutiny.

Přesto už široké vody RPG zbrázdili literární průkopníci, kteří si svými díly vydobyli uznání, slávu a občas i trochu peněz. Ze zahraničních jmenujme například Richarda A. Knaaka nebo R. A. Salvatora. Mezi Čechy se zatím objevil pouze Zbyněk Holub, který se nezalekl recenzentů a publikoval své vlastní dílko zasazené do světa Asterion.

Očekávám, že nyní se všichni včetně hrobníka Igora ptají, proč vás odrazuji od převádění vašich rozsekaných skřetů a postřílených SS-manů do psané podoby. Skutečnost je prostá, milý elfe Xaxy. Autoři jako Knaak nebo Holub neberou odehrané hry a nedatlují je bez rozmyslu na harddisk svého PC. Obdobně to funguje i u počítačových her. Kdyby někdo napsal román přesně podle Doomu, vystačil by si s rotačním kulometem, zástupem nestvůr a několika hektolitry rajského kečupu. Přitom v knize Doom 2: Peklo na Zemi dost podstatnou část děje zabírají dialogy a dokonce (!) i náznaky vztahů.

Tím se oslím můstkem vracím k tomu, co RPG dělá „hrami na životní příběhy“, tedy k postavám. Klasické dobrodružství začíná tím, že si každý hráč vytvoří charakter dle svého gusta. Někteří hráči si raději zvolí dobře propracované postavy, jiní zůstávají u „hack and slash“. Na začátku povídky nebo románu si však autor musí promyslet nejen jak se která postava v příběhu zachová, ale i jaký bude její přístup k ostatním hrdinům. Často tak vzniká ústřední trojice, například Geralt – Marigold – Yennefer, která k sobě dokonale padne. Geralt představuje typ lehce asociálního bijce, který ovšem čtenáři rychle přiroste k srdci. Marigold zase obstarává časté vtípky a v oblasti žen je trochu i Geraltovým protipólem, o jeho avantýrách by se dalo vyprávět. Nakonec zbývá Yennefer, Geraltova favoritka, v níž Sapkowski skloubil jak dobré, tak i záporné vlastnosti, a to její vztah s Geraltem dělá zvlášť zajímavým.

Naopak co se parodie týče, tam platí poněkud odlišná pravidla a myslím, že RPG hry by se daly parodovat velmi dobře. Pole RPG je přitom u nás v této oblasti téměř neorané a na pozici nejvýznamnějšího počinu se podle mě drží povídka Dobro vítězí od Rigor Mortis. Být vámi bych proto dlouho neváhal a rychle se pustil do psaní. Otázkou zůstává, jestli by hráči RPG skousli humor adresovaný jejich směrem a neprohlédli si vás přes mušku brokovnice. V každém případě nemůžete říct, že jsem vás nevaroval.

Jan Šlechta

Poslední modifikace této stránky: 09.06.2017 20:45:29
Design by ALTAR.